V teorii ↗FPV jazykové jednotky (složky), na které se v ↗distribučním poli VD určitého řádu distribuují v okamžiku sdělování jednotlivé relativní ↗stupně VD. V distribučním poli věty jsou to většinou větné členy (s výjimkou vlastního tranzitu), ať už jsou vyjádřeny pouhým personálním sufixem (např. u signalizace podmětu slovesným tvarem) n. celou vedlejší (např. podmětnou) větou. Taková vedlejší věta vystupuje pak jako k.j. (většinou tematická n. rematická) v distribučním poli věty nadřazené, avšak má též své vlastní distribuční pole, ve kterém jsou její vlastní větné členy komunikačními jednotkami.